Jak jsem chodila po žhavém uhlí

Jak jsem chodila po žhavém uhlí

Už dlouho jsem toužila udělat něco bláznivého, ale zároveň mne tato touha naplňovala strachem. V jednom z minulých životů jsem byla upálená, a proto představa žhavého uhlí, po kterém kráčím, byla pro mne nepřijatelná. Tento možný zážitek mne přitahoval čím dál tím víc. Zřejmě jsem dospěla do stádia, kdy se přiblížila ‘‘doba činů‘‘, a já si tuto situaci chce – nechce přitáhla do svého života.

Nejprve jsem absolvovala takzvaný ‘‘přechod přes střepy‘‘. Člověk má smíšené pocity, kdy se ve Vás střídá odhodlání se strachem. ‘‘Co kdybych zrovna já se řízla?‘‘ Představte si, když před skupinou třiceti lidí Pepa rozbalí své prostěradlo plné různých střepů, a ještě se potutelně usmívá. To si člověk začíná říkat: ‘‘No to nedám, možná příště‘‘. Pepa nás naučil nejprve chodit bosky po zemi. Divili byste se, kolik lidí se bojí došlápnout na celou plosku chodidla. Je nutné plnou vahou stoupnout na celé chodidlo, a tím rozložit svou hmotnost. Potom už jen sledujete, za zvuku bubnů, jak Pepa, a po něm další odvážlivci, jeden po druhém, přecházejí po střepech. Nakonec ‘‘to přeci jen dám‘‘…říkám si. ‘‘Když to zvládli ostatní, zvládnu toho bubáka i já‘. A také zvládla. Strach a obavy byly veliké, ale pocit vše přemoci byl silnější než strach. Zvítězila jsem sama nad sebou a ‘‘dala jsem to!‘‘ První krok byl velice váhavý, ale jelikož si uvědomuji, že váhat nesmím, tak jdu a jdu, a ejhle, ono je to příjemné. Adrenalin udělal své. Najednou si říkáte: ‘‘Jé, to už je konec?‘‘ Střepy už nebyly bubákem. Člověk si sám sobě dokázal, že když chce, zvládne všechno.

Přechod přes žhavé uhlí, jsem si naplánovala a možnost přišla rychleji, než jsem předpokládala. S letošním Silvestrem, který jsem strávila s prima partou v malé vesničce Podbrdy, kdy jsme ukončili rok 2013, a s ním i veškeré situace, které jsme chtěli nechat za sebou.

Půlnoční zážitek ‘‘přechod přes žhavé uhlí‘‘ visel celý večer ve vzduchu. Já byla rozhodnutá netlačit sama na sebe. ‘‘Uvidíme, jestli se odhodlám, pokud ne, není to žádné hanba‘‘ říkala jsem si, tak ‘‘to dám příště‘‘. Večer krásně plynul a najednou bylo půl dvanácté a Pepa šel rozdělat svou ‘‘ohnivou fatru‘‘. Můj vnitřní boj opět začal. Oheň příjemně hřál a dřevo se pomalu měnilo ve žhavé uhlíky. Pepa vzal lopatu a rozžhavené uhlíky pečlivě vysypal do několika metrové uličky, která ve tmě žhnula rudě. Opět jsem viděla jeho potutelný úsměv. ‘‘Tohle že mám přejít bosou nohou?‘‘ Říkám si. ‘‘ Co jsem si to vymyslela?‘‘ Lidé začali přecházet přes ‘‘žhavíky‘‘, a já se stále v botách přemlouvala k činu. Pokukovala jsem po obličejích, jak se lidé budou tvářit, těsně po přejití žhavého koberce, ale bohužel ve tmě jsem viděla pouze lidi, stavící se do fronty. Uhlíky už mezitím změnily barvu na černou a já si říkala, že jsem zde kvůli tomu a že prostě půjdu. Ale co čert nechtěl. Zrovna když jsem se postavila na začátek, před mého bubáka, Pepa najednou zastavil přechod a jal se doplnit čerstvé uhlíky. V tu chvíli jsem opět začala bojovat sama se sebou. Možná někdo namítne ‘‘No a co? Ta nadělá, taková triviální věc, jako je přejít přes žhavé uhlí…‘‘, ale zkuste si to, stát na kraji koberce, z kterého sálá teplíčko a odhodlat se přejít. Bubny zesílily svůj zvuk, který se nořil a rezonoval na mé hrudi, a tím podpořil mé odhodlání. JDU, a šla jsem. První krok byl opravdu velice váhavý, ale co, přešli jiní, přejdu také. Hlavně neváhat. PŘEŠLA jsem, JÁ TO DOKÁZALA!

Mé pocity byly úžasné. Uhlíky byly teplé, ale nepálily. Koukáte před sebe a jdete. Žádné popáleniny se nekonaly. Na konci hluboce vydechnete, a s tímto výdechem z Vás vyjde všechen strach a obavy, které jste si za ty roky nahromadili. Když jsem zvládla tohle, tak už zvládnu snad úplně všechno. Děkuji Vesmíru za tento nevšední zážitek, že jsem ho mohla prožít na vlastní kůži. Mé pocity se nedají slovy vyjádřit, to se musí prostě zažít.

A proč píši tento příběh? Jak jsem již zmínila, byla jsem v minulých životech nejednou upálena, a Pepa, náš průvodce strachem je ten, který kdysi upaloval. Pepa si nádherným způsobem plní a narovnává svou karmu. Učí lidi, jak se zbavit strachu. No není to krásné?

Daniela Hannah

 

počet zobrazení: 1196